Každou neděli při mši svaté v kostele svaté Markéty, v nemocnici při návštěvě nemocných, v lesích při sběru hub nebo také na procházce městem a jeho okolím potkáváme pana faráře, je jím P. mgr lic. Ryszard Boćkowski, MSF .
V květnu roku 2015 jste přišel do římskokatolické farnosti Městec Králové. Budete zde tedy již 10 let. Jaké byly začátky?
Příští rok to bude deset let, co jsem s vámi a děkuji, že jste mě přijali, necítím se vůbec jako „straniero‘‘ /cizinec /.
Na svůj první den ve farnosti si dobře pamatuji. Bydlel jsem v Trutnově, protože městecká fara byla neobyvatelná, postupně jsem to všechno dával do pořádku. A také jsem se tam učil český jazyk.
Byl slunečný den 3. květná roku 2015, při nedělní bohoslužbě mě pan biskup Josef Kajnek představil lidem. Potom jsme jeli na zámek do Dymokur, navštívit a dát svaté přijímání panu hraběti Theobaldu Czerninovi, byl už nemocný. A pak byla druhá mše v Úmyslovicích, po které nás pan Ladislav Líbal pozval na oběd do Netřebic. Měl jsem s sebou rodinu z Itálie. Jako každý začátek, tak i ten v Česku byl poměrně těžký. Nový jazyk, nové zvyky, noví lidé, nové území, ale nejen to, těžké byly také triviální věci, pamatovat si na všechny kostely, které patří k farností, cesty k nim, jak tam dojet. Takové byly pro mě výzvy na začátku.
Dříve jste sloužil v Itálii. V jakém městě a jak dlouho?
V Itálii byl začátek rozhodně snadnější i když tam také bylo pro mě všechno nové.
Přijel jsem v červnu v roce1984. Začal jsem 3 měsíčním jazykovým kurzem na Univerzitě pro cizince v Perugii / okres Umbria/
Tam jsem se poprvé setkal s rozmanitostí kultur a pomáhá mi to dodnes, respektovat ostatní, jakékoli jsou a jejich rozmanitost považují za velké bohatství. I když i zde dochází k určitému zneužíváni rozmanitosti. To mě naučilo, že setkání s jinou osobou není setkáním s rivalem, ale se sestrou a bratrem, který se stejně jako já umí radovat, smát, ale i trpí a pláče.
Pamatují si takový případ. Bydlel jsem s dalšími kněžími, prakticky pocházeli z celého světa, v kněžském domě / Casa del clero /, tam každý den slavili jsme spolu bohoslužby.
Afričtí kněží sloužil mší svatou téměř bez bot. Já jsem se pohoršoval, nemohl jsem to pochopit. V semináři v Polsku nás celých sedm let učili, že na každou bohoslužbu máme mít černé a dobře vyčištěné boty, aby nebylo vidět prsty u nohou. Myslel jsem, že oni neberou tyto mše svaté važně. Potom jsem se z toho dostal. Hodně mě to naučilo, že naše myšlenka, představa, idea může zničit všechny vztahy mezi lidmi.
Celou dobu, 25 let jsem bydlel v Římě. Prvních 10 let na Via Aurelia 6 kilometrů, a pak 15 let na Via Nomentana 17 kilometrů od Vatikánu, čtvrť se jmenovala Colleverde / Zelený Kopec / .
Byla náplň práce a lidé v Římě rozdílní oproti současnosti zde v Čechách?
Lidé jsou stejní na celém světě, ale jejích povaha, temperament, chování závisí na mnoha faktorech včetně klimatu.
Italové na náměstích tráví večery, tam zpívávají, hrají, tančí a povídají si. Často můžeme potkat maminky s kočárky v 11 nebo 12 hodin večer.
Ale ve 20 hodin se vše zastaví, náměstí jsou prázdná, protože je čas večeře / la cena / .
Dětem to není třeba připomínat, mají to zakódované v DNA, že mají večeřet doma, s rodinou . .
Proto když přijedou Italové, diví se, že v Městci Králové v 17 hodin jsou ulice prázdné a ptají se kde jsou lidé, co dělají celý večer?
V Římě v Colleverde jsem měl farnost s 16 000 lidmi a všechna setkání začínala v 21 hodin a trvala někdy až do půlnoci.
Katecheze pro děti a mládež probíhala na faře, obvykle se účastnilo kolem 400 mladých lidí, kteří byli rozdělení do menších skupinek po 10, aby se mohli mezi sebou poznat a vytvářet přátelské vztahy. K prvnímu přijímáni mohli přihlásit dítě rodiče. Ale starší děti se k biřmování sami musely přihlásit. Ve farností bylo okolo 60 katechetů a princip byl takový, že mládež předává svou víru mladším.
V Městci Králové a myslím, že v celém Česku je charakter práce jiný pro faráře. Prvně je naše město menší, za druhé je menší také zájem o společný církevní život. Má to samozřejmě souvislost i s historickými událostmi.
O víře lidí, jako o osobním vztahu s Bohem těžko mohu něco říci. Myslím, že každý má v sobě zakořeněný obraz Boha. To znamená obraz dobra, lásky, spravedlnosti, akceptace, přízně a jde svou soukromou cestou.
V Římě jste působil 2x, řeknete nám k tomu více?
Po kněžském svěcení moji řeholní představení rozhodli, že pojedu studovat do Říma, budu bydlet a pomáhat v generálním domě, tedy v hlavním domě naší řeholní kongregace MSF - Misionáři Svaté Rodiny. Ocitl jsem se tedy v mezinárodním společenství mezi Američany, Brazilci, Indonézany, Němci, Švýcary, Italy.
Chystal jsem se studovat sociologii, ale rozhodl jsem, že pojedu na Madagaskar a tak jsem začal s misiologií. Je to věda, která říká jak se má chovat člověk, také misionář, když se nachází v cizí kultuře a misioligie dává motivace proč by se měl takto chovat.
Mě osobně zaujala kultura z etnologického hlediska, její komplexnost, složitost, vliv na lidské chovaní, na práci, na zábavu, na odpočinek, na migraci atd. Prohluboval jsem jí spolu s etnologii.
Napsal jsem práci licenciátskou o dialogu víry s kulturou a pokračoval jsem k doktorátu. Po třech letech studií jsem napsal doktorát, vždycky o dialogu s kulturou a čekal na její obhajobu. Na rok jsem odjel studovat francouzštinu do Lynou, do Francie.
V určitou chvíli mi z Polska zavolal řeholní představený a oznámil mi, že na Madagaskar nepojedu a mám se vrátit do Polska, kde budu farářem v Rzeszovie, v nové farnosti, kterou mám zorganizovat, postavit kostel a faru. Ke studiu jsem se nevrátil.
Po sedmi letech, když jsem udělal co mi bylo v Polsku svěřeno jsem se vrátil znovu do Itálie, do jiné farnosti a do jiné části Říma, do severní, do Colleverde, kterou jsem již vzpomenul.
Návrat do rodného Polska a náročný úkol od představeného Vašeho řeholního řadu Vás nezaskočil?
Neříkám, že jsem se vracel do Polska s radostí, ale nikdy jsem se nebál budoucnosti. Všechno beru jako výzvu, netrápím se, protože od budoucnosti neočekávám věci, které mi nemůže dát, nemůže mi zajistit zdraví, ani klid, ani úspěch. Když něco přijde, podívám se jak to nejlépe vyřešit .
Byl to začátek devadesátých let, lidé byli velmi nadšení a chtěli dělat to, v čem jim komunismus zabránil. Byly dny, kdy při stavbě kostela přišlo pomáhat 20-30 farníků.
V tomto období se státní stavební firmy rozpadali, vyprodávali všechno, proto se daly koupit levněji stavební věci. Při stavbě samozřejmě nemohl chybět stavební technik vedoucí stavby, architekt a celý dozor, ale farář musel zajistit finanční prostředky a sehnat zedníky, truhláře a pomocníky pro ně.
Nebyla to jediná moje práce. Učil jsem etiku na Technické Univerzitě v Rzeszowie a také jsem byl diecézním knězem pro lidi zdravotně postižené.
Město nám dalo pozemek a na něm s pomocí holandské charitativní organizace jsem postavil Chráněnou dílnu pro 20 lidí s Downovým syndromem, která dodnes funguje.
Když byl už postavený kostel, fara připravená, na novém místě jsem nespal ani jednou noc a zase mě vzali do Říma.
Jste knězem řeholním a také misionářem. Co pro Vás znamená kněžství, řeholní kněžství a misie? Co značí tituly u Vašeho jména?
Ano, jsem řeholním knězem, což znamená, že žiji podle řehole Kongregace Misionářů Svaté Rodiny spolu s ostatními spolubratry, kteří patří k naši kongregaci. Používám co je nezbytné pro život a co je nadbytečné dávám svému představenému, který spolu s radou rozhoduje podle potřeb co s tím udělat .
Jsem misionářem to znamená, že jdu kam mě posílá představený. A mým posláním, misií, je pomáhat lidem, mezi kterými žiji, navazovat vztahy mezi sebou se společenstvími, s Bohem. Není to nic mimořádného, k tomu je povolána a poslána celá církev, aby vytvářela společenství lásky, která budou alternativou pro svět, pro jiný systém hodnot, který se řídí zákonem, často chápaném jako ospravedlnění násilí.
Ve svém poměrně dlouhém působení v církvi často vidím, že místo lásky k Ježíši, dáváme informace o něm, protože je snazší sdílet informace, než milovat jako On. V podstatě jenom láska je věčná.
Znám nepokřtěné lidí, kteří byli zranění komunistickou bezbožností, trpěli těžkým osudem. Je v nich taková láska, které já v sobě nenacházím i když přes čtyřicet let jsem knězem. Tato láska je pro mě svědectvím, že Bůh je skutečně v každém člověku.
Nejsou to mimořádné tituly u mého jména, každý to zná a msf když přidávám, to znamená Misionarius Sacrae Familiae /řeholní kongregace MSF Misionář Svaté Rodiny/.
A také jste rytířem Řádu Božího Hrobu. Jak tento řád vznikl? Kdo ho přivezl do Čech? Kolik je rytířů a dam?
Investituru na rytíře jsem měl v Itálii .
Rytířský Řád Božího Hrobu Jeruzalémského vznikl v období křížových výprav a navazuje na celý myšlenkový svět středověkého člověka. Rytířstvo ve středověku byla specifická společenská vrstva nebo profesní kategorie, která měla svůj eticky kodex a vědomí o vlastní hodnotě. Pouť do Jeruzaléma a pasování u Božího Hrobu bylo podstatou rytířského ideálu. Tento ideál rytířstva byl přítomen také v českých zemích. Prvním poutníkem z českých zemí byl Jan Zajíc z Házmburka, další Heřman Václav Czernin z Chudenic, později prof. Tomáš Garrique Masarik, dr. Mořic Hruban, kard. Karel Kašpar.
Samostatná řádová jednotka Rytíři Božího Hrobu vznikla v Česku jíž v roce 1929 za místodržitele Jana Jiřího Ruckla, ale důsledkem druhé světové války a následného politického vývoje zanikla a řád upadl v zapomnění .
Obnova činnosti řádu v českých zemích proběhla v roce 2015 díky podpoře Mons. Jana Graubnera, velkopřevora a Jiřího Pořízky, magistrálního delegáta.
K magistrální delegaci patří 1 biskup, 2 kněží, 2 dámy, 20 rytířů a naším úkolem je duchovní a materiální podpora Svaté Země a každodenní modlitba. Setkáváme se společně jednou za měsíc, dříve to bylo v Olomouci a teď v Praze u arcibiskupa Jana Graubnera.
Z Městce Králové to nemáte daleko do Polska. Jezdíte tam často za rodinou nebo nákupy ?
Ano, jezdím do Polska. Víc na trh, na nákup do Kudovy Zdroje anebo do Klodzka. Není to tak daleko, skoro 90 kilometrů. Za rodinou tak často nejezdím, protože to už je daleko, přes 700 kilometrů jedním směrem. Rodina bydlí blízko Ukrajinské hranice. Letos jsem u hrobů rodičů ještě nebyl, rád bych to stihl ještě před Vánocemi.
Váš život je velmi naplněný a bohatý, jak se cítíte v naší malé farnosti?
Jsem si vědom, že nejsem vlastníkem farnosti, nemůžu si dělat co chci. Je to Boží vlastnictví, a On sám se stará o svůj lid.
V této farnosti potkávám tolik úžasných lidi, obětavých, ochotných pomáhat a organizovat společenský život.
Učitele, kteří s dětmi v tolika kostelích organizují koncerty, výstavy .
Páni myslivci, kteří připravují Hubertskou mši svatou. Nechci uvádět jména, protože jsem se neptal, zda by souhlasili, organizátoři Noci kostelů a Noci literatury, charitativních sbírek, naši varhaníci a zpěváci, členové ekonomické a pastorační rady, spolek KOS myslím, že je bezkonkurenční. Kolik dobra dělají lékaři, lékařky, sestry a celý pomocný personál v nemocnicí. Kam se podívám vidím tolik dobra. Nemůžu se zde cítit špatně.
Nejhorší je materiální stránka, konkretně špatný technický stav všech kostelů farnosti, všechny jsou kulturními památkami a jsou pod dohledem Ministerstva Kultury. Jejich oprava je nad naše možnosti.
Nejlepším řešením by bylo jejich převzetí do vlastnictví obcemi, které mají větší možnosti získat dotace, jinak se časem všechny rozpadnou, včetně historických hrobů kolem některých kostelů. To by byla velká škoda na památkách.
Závěrem Vás požádám o vánoční a novoroční požehnání pro naše čtenáře a celé město.
Blíží se Vánoce a nový rok 2025, je to příležitost očistit náš vztah s Bohem. Pokud to chceme udělat, zaměřme se také na dobré vztahy se svým bližním i když jich v našem životě moc není. Pro začátek stačí jeden vztah a on nás podrží při životě, povzbudí a dá nám jistotu že nejsme už sami . Pak postavíme na něm další a další. Očistit vztah s bližním znamená být za něj prostě vděčný. Požehnané Vánoce pro každého osobně, třeba při půlnoční mši svaté nebo na bohoslužbě v některém dalším kostele.